Ministerstvo školství se rozhodlo, že „v zájmu odstranění potenciálně diskriminačního zacházení“ spočítá romské žáky na základních školách (Spočítejte romské žáky, žádá školy ministerstvo, LN 31. 3.). Sčítání mají provést samotní učitelé, kteří rozhodnou, kdo z jejich žáků je a kdo není Rom. Podle ministerstva je takový krok nutný k tomu, aby „mohly následovat systémové změny“, které umožní, aby „ty děti, které k tomu mají potenciál, mohly být úspěšně vzdělávány v hlavním vzdělávacím proudu“.
Tento záměr ministerstva je bezprecedentním krokem. Podle zákona o právech příslušníků národnostních menšin je za příslušníka národnostní menšiny, resp. etnika, považován ten, kdo o to projevuje zájem a sám se k této identitě hlásí (princip sebeurčení). O tom, zda je někdo Rom, Čech nebo Eskymák, nemůže z podstaty věci rozhodovat učitel, ministerský úředník a nikdo jiný než dotyčný sám. Bez ohledu na to, zda jsou zjišťované údaje anonymní či nikoli, jak se snaží argumentovat ministerstvo, a odvolává se přitom na zákon o ochraně osobních údajů a výslovně doporučuje formu zjišťování etnické identity na základě „identifikace druhou osobou“.
Jako sčítání Romů za komunistů Jak taková identifikace bude reálně vypadat, je nasnadě. Etnicita či národnost jsou identity, které nemají objektivní základ, jsou vágní a nelze u nich stanovit jasné znaky, které je vymezují a které by byly jednoduše zjistitelné (vyjma zmiňovaného principu sebeurčení). Navíc tyto kategorie jsou do značné míry výplodem západní kultury a některé skupiny, které jsou jako „etnika“ či „národy“ pojímány, tyto formy identity nesdílejí. Mezi ně bývají (některými) sociálními vědci řazeni i Romové, resp. různorodé skupiny, které jsou takto obecně pojmenovávány.
Sčítání tak ze své podstaty bude založeno na rasovém podtextu. Za Romy budou označováni žáci převážně na základě barvy pokožky, případně i jiných fyziologických a morfologických znaků. Z analýzy, jejímž ušlechtilým cílem je potlačení diskriminace, je rázem rasová klasifikace žáků základních škol a návrat před rok 1989, kdy takto Romy každoročně sčítali úředníci národních výborů. Konstatuje-li náměstkyně ministra školství Klára Laurenčíková, že „sběru etnických dat se dlouho všichni báli“, zapomíná už dodat, že oprávněně.
Pomineme-li fakt, že záměr sčítat žáky na základě etnického původu naráží jednak na platné zákony a jednak, tak, jak jej navrhuje ministerstvo, je nerealizovatelný, zbývá zodpovědět otázku, zda je přínosný ve smyslu cílů, kterých se chce tímto dosáhnout. Odpověď je jednoznačná – není. Tím, že budou k dispozici statistická data o počtu romských žáků, se nic nezmění, alespoň ne k lepšímu. Ukazuje to zkušenost těch zemí, které etnická data o občanech evidují, například Velké Británie. Stručně řečeno, v otázce integrace menšin a potlačování diskriminace v oblasti vzdělání na tom není tato země lépe než například Švédsko, kde údaje o etnickém původu občanů striktně neevidují. Francouzský filozof Michael Foucault formuloval myšlenku, že statistika je výsostným nástrojem uplatňování státní moci. Statistické údaje o občanech jsou prostředkem, pomocí něhož může státní aparát legitimizovat své kroky, ať už jsou prakticky jakékoli. Tato myšlenka jednoznačně vystihuje podstatu argumentu ministerstva, proč je nezbytné znát etnický původ žáků. Odpověď zní: „aby mohly následovat systémové změny“. Jaké systémové změny? O tom už se mlčí a vlastně je to i jedno, hlavně že budou data.
Zarážející a pro mě nepochopitelné ovšem je, že za sčítání romských žáků lobbují i některé nevládní „lidskoprávní“ organizace, které by proti principům určování romské příslušnosti na základě rasového podtextu a podrývání práva na sebeurčení etnické identity měly bojovat především.

O autorovi| Laco Toušek, sociální antropolog ; Autor působí v Centru aplikované antropologie a terénního výzkumu při Katedře antropologie FF ZČU